Z barokních rukopisů oseckých cisterciáků

Při katalogizování a zapisování starých tisků z fondu cisterciácké knihovny v Oseku se člověk občas zamýšlí nad tím, jací byli asi cisterciáci, kteří ony knihy četli, co je trápilo, o čem přemýšleli? Do dnešních dní se zachovalo několik rukopisů (ve fondech řádového archivu oseckého kláštera, který je dnes uložen v litoměřickém archivu), jež nám mohou poodhalit něco z každodenních starostí a zájmů oseckých cisterciáků doby barokní. Nahlédněme alespoň do dvou z nich, od P.Malachiase Welckera (1643-1712) a P. Antonia Edelmanna (1649-1704).

V souvislosti s dnešní epidemií (mimochodem s morem nesrovnatelnou) stojí za to připomenout, že velký mor v roce 1680 se sice oseckého kláštera vůbec nedotkl, ale že to byli právě zdejší stateční mniši, kteří se vydávali mezi nemocné, aby je ošetřovali, opatřovali svátostmi a pohřbívali, v době kdy se většina lidí epidemie bála a snažila se před ní utéci. Přičemž poznamenejme, že obava z nákazy ať již bubonickou nebo zhoubnější plicní formou moru byla u našich předků zcela oprávněná, například při poslední morové epidemii v Čechách v roce 1713 zemřela zhruba čtvrtina tehdejších obyvatel Prahy. Ovšem obraťme náš zrak k dílům oseckých cisterciáků a k jejich zprávám o moru na Teplicku v roce 1680. P.Antonius Edelmann píše, že mor onoho roku řádil takřka po celých Čechách, ale že klášter pod ochranou Boží a svatých patronů zůstal nedotčen stejně jako všichni jeho poddaní v okolních vesnicích. Důvodem, podle Edelmanna bylo, že Laurentius Scipio nařídil po čas epidemie každý den po nonách a nešporách zpívat antifonu: „Svatý Bože, svatý silný, svatý nesmrtelný, smiluj se nad námi“. Jeho řádový spolubratr P.Malachias Welcker, jenž patřil spolu s P.Arnoldem Reichmannem a P.Samuelem Nachtigallem k těm statečným cisterciákům, kteří v zamořených místech přímo působili, vypsal lokality v okolí Oseka, kterých se mor v roce 1680 silně dotkl – Bílina (zde právě tento mor způsobil nahrazení vymřelého českého obyvatelstva příchozími Němci), Most (kde zemřelo 1100 lidí - na tehdejší demografické poměry počet skutečně obrovský), dále vesnice Hradiště, Světice, Lelov, Hrobčice. Welcker dále píše, že P.Laurentius Scipio odvrátil nákazu od kláštera tím, že se vyhýbal stykům s nakaženými a podezřelými z nákazy a též skrze protimorní léky, noční vigilie a zvláštní modlitby. Zajímavé by bylo zjistit, co chápal Welcker pod pojmem protimorní léky? Z jiných zdrojů (například od kapucínů) známe bizarní, někdy až nechutné složení obdobných medikamentů užívaných proti moru. Každopádně jedna z knih z oseckého kláštera na svém přídeští uvádí, že nejjistějším lékem proti moru, je všechno nechat, tak je a utéci, co nejdál.

Zatímco cisterciák P. Malachias Welcker byl vyslán, aby misijně působil mezi nakaženými morem, P.Antonius Edelmann setrvával v klášteře. Důvodem byl nejspíše jeho špatný zdravotní stav, z pozdější doby máme z jeho rukopisu zmínky o tom, že právě tomuto cisterciákovi večer 9. prosince 1702 pouštěl z pravé ruky žilou duchcovský lékař Dr. Kempff, tyto procedury se opakovaly, podle jeho záznamů, ještě například 27. listopadu 1703 nebo 2. února 1704, tehdy mu už ale žilou nepouštěl lékař z Duchcova, ale jeden z jeho klášterních spolubratří Constantius.

Choroby však nebyly jedinou hrozbou pro cisterciáky doby barokní. Obdobnou katastrofou jako mor pro ně mohly být požáry. P. Edelmann například poznamenává, že velký požár vypuknul dne 19. listopadu 1702 v Drahůnkách, o dva roky později došlo zase k požáru mosteckého předměstí, o němž také píše. Požáry budily pozornost P.Antonia Edelmanna, který byl vynikajícím hráčem na varhany a zároveň dějepiscem oseckého kláštera, zřejmě jako jedno z hlavních ohrožení pro jeho milované knihy a notové záznamy. P.Malachias Welcker popisuje zase mimo jiné požár Prahy založený paliči vyslanými prý francouzským králem v roce 1689 a vypočítává domy i kláštery, které tehdy lehly popelem. Ovšem nejzajímavějším Welckerovým zápisem, který souvisí s pouze domnělým požárem, je ten, který zanesl do svého rukopisu ke dni 8. září 1663. Tehdy bylo v poutním kostele P.Marie Sedmibolestné v Bohosudově ušlapáno sedm lidí, když někdo vykřikl „kostel hoří“ a vzápětí „Turek přichází“. Mějme, zvláště v dnešní době na paměti, že strach může někdy způsobit více škod než reálné nebezpečí. V tomto pro nás mohou být osečtí cisterciáci ze 17. a 18. století vzorem.

PhDr. Jiří Wolf