Kristův kostel zvaný „Zelený“, Teplice - Trnovany

Stavebník: Německý evangelický spolek pro výstavbu kostela
Architekti: Julius Schilling a Rudolf Graebner, Drážďany
Stavitelé: Joseph Hönig, Carl Rieger, Franz Hünel, P. Mager Teplice
Zahájení stavby: 14. říjen 1899
Vysvěcení: 17. říjen 1905

1905 - 1945 kostel v majetku německé evangelické církve
1945 - 1948 Církev českobratrská evangelická
1948 - 1965 Církev československá (husitská)
1966 národní podnik Nábytek Liberec umístil do kostela sklad zboží
1966 neúspěšný návrh na využití kostela jako smuteční obřadní síně
1967 národní podnik Nábytek Liberec odmítá provést opravy střechy a sklad opouští
1967 - 1972 neúspěšné pokusy o zajištění potřebných oprav
1969 duben, kostel je značně poškozen požárem
1973 - 11.7. Odbor územního plánování MěNV v Teplicích vydává demoliční výměr
1973 - 24. / 29. 9. Průmyslové stavby Brno provádí demolici kostela a odstřel věže

Případný průvodce dějinami „nové“ průmyslové doby a následků jejího „vítězství“ by nemohl v názorných příkladech opomenout dnešní součást Teplic, v době rozmachu industrializace samostatnou obec Trnovany. V roce 1850 svázanou s teplickým šlechtickým rodem Clary-Aldringenů s jejich knížecím pivovarem, povrchovým dolem, přírodním parkem jako pozůstatkem vytváření kulturní krajiny v první polovině 19. století, malou obecní kapličkou a zástavbou venkovských domků. Po polovině 19. století se začaly Trnovany měnit na průmyslovou obec aspirující na městský statut. Počátek rozmachu průmyslových Trnovan je kladen do roku 1876, ve kterém Alfred Stellmacher přemístil do Trnovan z pražského Smíchova výrobu porcelánových květin. V tehdejší rakousko-uherské monarchii měly Čechy monopolní postavení ve výrobě keramiky a porcelánu, významné místo zaujímalo Teplicko a zejména Trnovany. Rozšiřující se průmyslová výroba znamenala příliv nových obyvatel, který s sebou nesl nové urbanistické plány a rozsáhlou bytovou zástavbu na „zelené louce“.
V architektuře nově budovaných činžovních domů stavitelé nejprve přebírali formy neinvenčního šablonovitého historismu, ale „fin de sičcle“ přinesl i do Trnovan nová estetická pravidla. Nositeli se staly především osobnosti spojené s výrobou keramického a porcelánového zboží. Stály také za výstavbou kostela německých evangelíků, který si připomínáme již pouze prostřednictvím starých fotografií.
Kostel měl prezentovat kazatelskou stanici založenou roku 1899, ve stejném roce zahájil činnost Německý evangelický spolek pro výstavbu kostela pod vedením majitele uměleckého kovářství Adolfa Zörklera; významného severočeského průmyslníka Theodora Grohmanna; zástupců věhlasné trnovanské firmy na výrobu keramického a porcelánového zboží Riessner, Stellmacher& Kessel - Amphora a zástupců Německého trnovanského tělocvičného spolku. Vzhledem k předpokládané delší době výstavby kamenného kostela se trnovanská evangelická obec rozhodla vybudovat prozatímní dřevěný kostel, který by sloužil v čase budování kamenné stavby. Pro plánované stavby spolek vykoupil parcely z fideikomisního majetku Clary-Aldringenů a vypracováním projektů obou kostelů pověřil Rudolpha Schillinga (1859-1933) a Julia Graebnera (1858-1917) vyhlášené drážďanské architekty a majitele ateliéru Schilling & Graebner. Ateliér, založený roku 1889 zásadně ovlivňoval vývoj drážďanské architektury, se věnoval nejen projektování obvyklých zakázek (veřejné budovy, vily, bytové komplexy), ale stal se také jedním z hlavních dodavatelů návrhů sakrálních protestantských staveb v Německu. Prvním projektem byl kostel v Radebeul nedaleko Drážďan realizovaný již v roce 1891.
Samostatnou kapitolu v hodnocení prací R. Schillinga a J.Graebnera tvoří soubor kostelů určených evangelickým obcím v severních a východních Čechách podporujících náboženské hnutí s politickým podtextem „Los von Rom Pryč od Říma“ Byly to jediné projekty tohoto ateliéru realizované na území Čech. V severních Čechách byly v roce 1899 založeny nové kazatelské stanice a postaveny kostely v Chabařovicích, Hrobu, Trnovanech a Duchcově (ve východních Čechách v Herlíkovicích a Lánově/demolice 1982/). Stavby nových kostelů byly realizovány v letech 1899-1905. Během šesti let byl na malém prostoru v blízkosti saských hranic vybudován soubor čtyř ojedinělých staveb, které prezentovaly osobitý, invenční styl transformace daných sakrálních typů v secesní architektuře. Schilling s Graebnerem spojili normativ gotických forem sakrálních staveb s architektonickými detaily, které braly předobraz v německém středověku a renesanci v celek, odpovídající estetickým formám secese. Na stavbách v Trnovanech a Hrobu použili jejich práce charakterizující spojení rustikálního kyklopského zdiva z hrubě opracovaného kamene s kontrastem hladce zpracovaných secesních výzdobných prvků.
Pozoruhodnou v produkci architektů a severočeských podmínkách ojedinělou byla také prozatímní modlitebna. 15. září 1899 převzal Adolf Zörkler a tesařský mistr Anton Anderle v drážďanském ateliéru Schilling & Graebner plány ke stavbě „Holz-Interims Kirche - dřevěného prozatímního kostela.“. Trnovanské radnici byly plány dodány 25. září 1899 a 29. září byla stavba kostela povolena. Trnovanští evangelíci se mohli těšit na prostor o celkové délce 27 metrů, šířce 10 metrů, s 306 místy k sezení a s věží vysokou skoro 17 metrů. Anton Anderle předal hotovou stavbu evangelické obci již na počátku prosince roku 1899 a slavnostní vysvěcení proběhlo v sobotu 17. prosince. Tradičně byla stavba hodnocena jako kostel „severského typu“. V projektu však autoři reflektovali na trendy soudobé architektury a v jednom celku „modlitebního pavilonu“ spojili prvky zdánlivě nesourodých folklorních vlivů a exotismů. Moderní styl neprokazoval jen exteriér stavby, ale také interiér, ve kterém sakristii od kněžiště nezvykle oddělovala skleněná stěna. Kvality a praktičnost kostela ocenila také soudobá odborná kritika. Šlo o „nejsecesnější“ teplickou stavbu, která však zmizela zanedlouho po dostavbě kamenného kostela. V konzervativním maloměstském prostředí musela modernost prozatímního kostela působit velmi nezvykle a tak jeho unikátní podoba zůstala zachycena pouze na několika pohlednicích a dobových fotografiích. Ke kamennému kostelu předal R. Schilling a J. Graebner projekty 1. října. 1899. Kromě zástupců spolku, projektovou dokumentaci převzali také tepličtí stavitelé Josef Hönig a Carl Rieger, kteří stavbu s některými úpravami z počátku realizovali. Později byli vystřídání architektem F. Hünelem, který se podílel na projektování výstavby domů kolem plánovaného nového trnovanského náměstí, jehož součástí měl být evangelický „Kristův kostel“, umístěný na mohutném podstavci. Kolem podstavce se vedly spory, které prodloužily dobu výstavby kostela. Konečnou fázi stavby a úpravy bezprostředního okolí provedli stavitel H. Schnädel a architekt P. Mager.
Trnovanská obec stavbu kamenného kostela povolila 13. října 1899. Položení základního kamene se uskutečnilo 14. října, slavnostní poklep provedl superintendant A. Gummi z Ústí nad Labem, bohoslužbu vedl Karl Lumnitzer z Teplic a slavnostní řeč pronesl vikář Paul Klein, sekretář Německého evangelického spolku pro výstavbu kostela. V podání 1. Trnovanského mužského spolku zazněla protestantská hymna, chorál Ein feste Burg ist unser Gott, jehož první verš se stal součástí dekorativní výzdoby kostela. Svědectví o postupu stavby přinesly pohlednice, které spolek vydával a výtěžek z prodeje přidával k ostatním prostředkům získaných z příspěvků členů trnovanské evangelické obce a z darů německých evangelíků. Významnou finanční částku poskytl Německý evangelický spolek Gustava Adolfa z Lipska. Oproti kostelům v Chabařovicích, Hrobu a Duchcově postupovala stavba trnovanského kostela pomalu. I přes počáteční rychlou fázi, která skončila slavnostním zavěšením zvonů 21. září 1902, se stavba protáhla na šest let a vysvěcení kostela se s velkou slávou událo až 17. října 1905. Slavnostní kázání tehdy pronesl D. Mener, superitendant evangelické obce z německého Zwickau, proslov založil na obsahu prvního dopisu apoštola Petra a podobenství o „živém kameni, ze kterého se staví duchovní dům“. Předání kostela evangelické obci se v Trnovanech slavilo tři dny, součástí programu byly také návštěvy kostelů v Duchcově, Hrobu a Chabařovicích (demolice kostela v roce 1987).
R. Schilling a J. Graebner navrhli trnovanský kostel jako jednolodní stavbu s emporou, tribunou a polygonální věží na jihovýchodním nároží. Tribuna protilehlé severní strany evokovala gotickou trojlodní dispozici. Postranní části se schodišti prolomovala sdružená okna se dvěma sloupky zdobenými secesními hlavicemi. Střední část s bohatou dekorativní výzdobou a rozetou symbolizující Lutherovu pěticípou růži obklopenou veršem Lutherova chorálu „Ein feste Burg ist unser Got - Hrad přepevný jest Pán Bůh náš“ se tyčila nad arkádami hlavního vchodu s kruhovými portrétní medailony čtyř hlavních protestantských kazatelů M. Luthera, F. Melanchtona, J. Calvina a U. Zwingliho. Květy růže a spletené pruty růžového keře stylizované do geometrického ornamentu se často objevovaly v dekorativních detailech drážďanské architektury. Propletence stylizovaných prutů nebo větví se také staly nosným motivem vnější i vnitřní výzdoby trnovanského kostela. Západní i východní průčelí zakončovaly štíty završené secesní transformací gotických fiál a křížových kytek, horní částí velkého štítu východní stany nesla stylizované atributy čtyř evangelistů.
Odstupňovaný objem architektonické hmoty kostela korunovala výškově zdůrazněná, třípatrová, 76 m vysoká věž, kterou z mohutného soklu v úrovni prvního patra vztyčovala čtyři konvexní ramena zakončená kamennými chrliči ve tvaru draků, jejichž podoba se dostala do vzorníků soudobé architektury. Oblouk arkádového vchodu v přízemní nesl plastiku bájného zvířete, připomínající plastickou výzdobu porcelánových nádob firmy Amphora. Střechu věže odděloval ochoz s dekorativním zábradlím, šestibokou konstrukci, krytou měděným plechem (plech časem zoxidoval a zelená patina dala kostelu nové jméno) zakončovala makovice s hroty a kříž. Bohatou dekorací byly rámovány také věžní hodiny, jejichž ciferník symbolicky nesl kostlivec. Kamenné ornamenty, profilace oken a dlší výzdobné prvky byly provedeny z mramoru, obklad pláště věže a lodi se skládal z porfyrového kamene a pískovce. Celé provedení bylo podřízeno symbolice hlavního verše, stavba použitými prvky vyjadřovala pevnost a ochranu víry. Vnitřní dekorace byla v souladu s evangelickými tradicemi oproti exteriéru mnohem prostší, svůj předobraz opět našla ve středověkých i renesančních sakrálních a světských stavbách. Bohužel se nedochovaly dobové fotografie a podobu interiéru tak můžeme rekonstruovat pouze z projektových plánů a fotografií zhotovených těsně před demolicí. Kostel sloužil nejen liturgii, ale také vzdělávání, v sakristii byla učebna se šedesáti místy, do věže byla místěna knihovna. Moderní době odpovídalo i vybavení, do kterého mimo jiné spadalo teplovzdušné topení s centrálním zdrojem tepla umístěným pod sakristií. Trnovanský kostel pro 684 věřících byl výjimečný jednak pro sakrální stavby neobvyklým využitím kyklopského zdiva pro výzdobu vnějšího pláště, jednak půdorysným řešením centrální dispozice lodi ukrytou mezi mohutnou tribunu a chór s nárožní věží, jednak začleněním kostela do kompozice náměstí v bezprostřední blízkosti světských staveb, jednak projektem a realizací mohutného podstavce, který sice vyrovnával terén, ale především umocnil estetický celkový dojem stavby, ale zejména jedinečnou transformací historizujících prvků do moderní secesní současnosti přelomu 19. a 20. století.
Kostel sloužil Německé evangelické církvi do konce 2. světové války. V roce 1945 přešel do majetku Fondu národní obnovy, který stavbu poskytl Církvi českobratrské evangelické. Po roce 1948 kostel využívala Církev československá (husitská), která se koncem 50. let přestěhovala do nově vybudovaného vlastního kostela. Tím byl učiněn první krok ke zkáze stavby, která se vzhledem tolik vymykala okolí. Kostel začal chátrat a v roce 1966 byl národním podnikem, Nábytek Liberec využit jako skladiště. Kostel potřeboval novou střechu, národní podnik odmítl opravu financovat a kostel opustil. Předložením návrhu na využití evangelických kostelů v Teplicích a Duchcově jako smutečních obřadních síní svitla v roce 1966 naděje na záchranu vzácné architektonické památky. Bohužel trnovanský „Zelený“ kostel na jaře 1969 vyhořel a nezadržitelně se blížil čas jeho zmaru. I přes snahy odvrátit destrukci byl 11. července 1973 vydán demoliční výměr a na konci září zmizel kostel definitivně z kulturní mapy města. Bohužel byl jen první stavbou v řadě dalších, která po necelých deseti letech následovala. Mezi lety 1981-1988 zmizela historizující a secesní architektura Trnovan, zůstaly jen fragmenty štukové a keramické dekorace, staré fotografie a dobová fotodokumentace. Byl ztracen soubor městské architektury, hodnotný nejen prezentací výstavby typické pro severní Čechy na přelomu 19. a 20. století, ale především jedinečným využitím keramické dekorace. Pro historii teplické architekturu je to nenahraditelná ztráta. Fragmenty osobitého výrazu trnovanské secesní architektury zůstaly naštěstí uchovány ve sbírkách Regionálního muzea v Teplicích. V roce 1997 vyrobil M. Borovka podle původních návrhů a stavebních plánů model „Zeleného“ kostela, aby prach zdevastované stavby nepokryl nesmyslnost rozhodnutí, které nenávratně odstranilo „tichého průvodce naší existencí“.
PhDr. Bohuslava Chleborádová

Prameny: Fondy Státního okresního archivu v Teplicích
Literatura:
Filip, A., Secesní chrámy na Moravě a Slezsku, Brno 2004
Malcomess, H., Die Entwicklung des protestantischen Kirchenbaus der Dresdner Architekturfirma Schilling und Graebner zwischen 1899 und 1917, seminární práce, Drážďany 2001
Neue Dresdener Architektur, Bauten von Schilling & Graebner, I., II., Dekorative Kunst, Drážďany 1904